O Marii Montessori

Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle v Itálii. Její matka byla inteligentní, liberální žena, která jí vštípila víru, že žena může jít svou vlastní cestou. Její otec byl společensky konzervativnější a působil jako ministr v italské vládě.

Tehdejší vzdělávací systém v Itálii přisuzoval dívkám roli, ve které se měly učit domácím pracím, aby se z nich později staly dobré manželky a matky. Jenže Maria měla silnou vůli, zajímala se o matematiku a další vědu a o své budoucnosti měla odlišné představy.

Ve dvaceti letech začala studovat medicínu na univerzitě v Římě. Jenže stát se lékařkou bylo tehdy pro ženu víc než nedůstojné a málem hraničilo s perverzností. Maria brzy zjistila, že se ocitla v nepřátelském prostředí. Někteří profesoři tvrdili, že ženy mají menší mozek než muži, proto nemohou studovat a měly by zůstat doma. Maria se musela vyrovnávat s otevřenými projevy pohrdání, a jak dokazují její dopisy, studium několikrát málem vzdala.

Nakonec ale vydržela, v roce 1896 úspěšně odpromovala a stala se jednou z prvních lékařek v Itálii. Následně začala Maria pracovat na psychiatrické klinice. Součástí její práce byly návštěvy ústavů pro choromyslné, kde potkávala děti se závažnými poruchami učení. Marii šokovalo, v jakých podmínkách žijí, a cítila, že musí něco udělat.

„Je nezbytné, aby se tato nešťastná stvoření mohla znovu vrátit do lidské společnosti, aby zaujala místo v civilizovaném světě, abychom jim navrátili lidskou důstojnost…“

Přijala proto místo zástupce ředitele nové školy, která byla vytvořena speciálně pro výchovu mentálně postižených. Od rána do večera byla s dětmi. Pozorovala je a dávala jim základní pomůcky na hraní. Chodila za truhláři, aby vyrobili předměty, které by dětské smysly zaujaly. Netrvalo dlouho a její nový přístup přinesl ohromné výsledky. Některé děti dosáhly výrazného pokroku a pár jich dokonce složilo státní zkoušku.

V roce 1901 Maria školu opustila s rozhodnutím, že se bude věnovat vzdělávání všech italských dětí. Zároveň nastal zvrat v jejím osobním životě: sblížila se se svým bývalým nadřízeným Giuseppem Montessanem. Svatbu však Maria odmítla, protože vdané ženy nemohly pracovat. Jenže netrvalo dlouho a Maria otěhotněla a musela podstoupit těžké rozhodnutí. Jako neprovdaná matka by vyvolala veřejný skandál, zároveň se ale nechtěla vzdát kariéry. Proto se syna Maria nakonec vzdala a poslala ho na venkov, kde ho vychovávala farmářská rodina.

Kromě lékařské praxe začala studovat antropologii a psychologii. Pokračovala ve výzkumu dětského vývoje a rozvíjela svoji výchovnou teorii a v roce 1907 dostala příležitost ověřit si ji také v praxi. V chudinské čtvrti Říma San Lorenzo vznikal sociální projekt na obnovu bydlení pro chudé a jeho součástí byl i Dům dětí určený pro děti předškolního věku. A právě tady mohla Maria naplno rozvinout svoji teorii.

Vytvořila něco, co je v současnosti běžné na mnoha školách: židle a stoly byly přizpůsobeny velikosti dětí, které se ale zároveň mohly volně pohybovat a zadané úkoly řešily třeba i na zemi. Zlobivé děti, které dostaly nové pomůcky, najednou nebyly zlobivé a dělaly velké pokroky. Před odchodem domů si automaticky po sobě uklízely a samy se naučily číst. Maria pro ně jako pomůcku pro smyslové vnímání vymyslela písmena ze smirkového papíru, která byla připevněná k dřevěnému podkladu. Děti mohly písmeno přejíždět prsty, poznávat jeho tvar a učit se, jaký má zvuk.

Po smrti své matky se Maria setkala se svým synem Mariem a vzala si ho k sobě.

Jejího úspěchu ve výchově dětí si brzy všimla Itálie a pak také celý svět. Dokonce i v Indii a v Japonsku našly její myšlenky uplatnění. Maria cestovala po světě a růst hnutí Montessori nezastavila ani první světová válka.

Po vypuknutí druhé světové války skončil její syn Mario jako italský občan pobývající na britském území v internačním táboře a Maria byla krátce držena v domácím vězení. Pak ale dostala od britských úřadů povolení cestovat, čehož využila pro další šíření svých myšlenek. V roce 1940 oslavila sedmdesáté narozeniny a jako dárek dostala od britské vlády to nejcennější, co mohla dostat – její syn Mario byl propuštěn.

Po válce se spolu vrátili do Evropy a Maria byla ještě víc přesvědčená o tom, že světový mír závisí právě na vzdělávání dětí. „Strávila jsem život prozkoumáváním pravdy. Dětství mi připadá jako nevyčerpatelný zdroj naděje. Dětství mi ukázalo, že lidská přirozenost je jen jedna.“

Kvůli válce starý kontinent na její učení pozapomněl, a proto se znovu pustila do práce. Jezdila po přednáškách a po celé Evropě pomáhala zakládat Montessori školy. Zemřela v roce 1952 v Nizozemsku.